Zbyněk Linhart

Černá práce

pozvanka-linhart-web

Text kurátora k výstavě

Posuny perspektiv možných způsobů vidění se dějí kontinuálně. O tom, že došlo k proměně percepčních úběžníků, se ale často dozvídáme až se zpětnou platností. I proto si asi až teď s jistotou uvědomujeme, jak byla moderna fascinována svým vlastním viděním. Vzhlížela se v něm do té míry, že byla ochotna přísahat, že právě její způsob vidění je ten jediný a správný. Staccatem proměn jednotlivých „ismů“ ale i ona dospěla ke svému přelomu, v němž se totalita jejího pohledu pluralizovala. Ne jeden pohled na věc, ale naopak jejich dlouhá řada vytváří nové pole pro vnímání všeho toho, co chceme nazývat uměním. Toto otevření nových možností pro vidění je jedním z podstatných aspektů současné kreativní vizuality a dokládá, že forma uměleckého díla „má vlastně tím vyšší estetickou hodnotu, z čím většího počtu perspektiv může být nahlížena a chápána“ (U.Eco).
Podobný přístup otevírání obrazu a obrazového námětu a kumulace perspektiv možných způsobů vidění nalézám i na plátnech Zbyňka Linharta. Ve svých obrazech se často zabývá zátiším. Tento námět ovšem opakovaně obhlíží z různých úhlů, v nichž přicházejí ke slovu jak reminiscence k tradici tohoto námětu, tak i výsledky propátrávání jeho potenciálu pro současnou malbu. Od pohledu „na věc“ se tak často dostáváme k pohledu, který námětem a jeho plošnými a prostorovými plány bloudí a různě zahýbá a kříží se a proniká se s průhledy a odlesky tak dlouho až, jako pověstný Úroboros, přistihne sám sebe, jak se zakousl do svého ocasu a definitivně rezignoval na konečnou identifikaci prvotních motivů, z nichž jsou tato zátiší poskládána. Od hmotných nakupení tak divák dospívá k akumulážím pohledů, až se zdá, jakoby sám autor chtěl záměrně dospět k verifikaci slov Umberta Eca, který o uměleckém sdělení prohlásil, že „je vždy určitým označením neurčitého objektu.“

Martin Mikolášek

Fotoreport z výstavy